O depresích

/Maria Szabóová: „Léčíme se třezalkou“ – úryvek/

Již antika věděla, že mučivé zoufalství – typický průvodní znak depresí – může být velkou motivací pro rozvoj osobnosti. Již Paracelsus praktikoval léčbu depresivních osob,  kterou bychom dnes označili jako psychoterapii a doporučoval pacientům rozhovory a besedy.

Dnešní doba nepřipustí, aby existovala nemoc, která není zařazena, analyzována a na kterou se nehledá lék. Klinická medicína určuje diagnózy, léčí symptomy a nezabývá se důvody jejich vzniku, souvislostmi. Pouze někteří léčitelé a psychoanalytici se nezabývají jen symptomy nemoci, ale snaží se pochopit člověka, tedy pacienta jako komplexní osobnost.

Depresivní lidé jsou léčeni a různé formy terapií (literatura jich zná více než 30) by měly pomáhat proti následujícím symptomům: stísněné náladě, nedostatku motivace, apatii, pocitu prázdnoty, beznaději, zoufalství, strachu a pesimistickým myšlenkám. Všechno negativní se kolektivně potlačuje a terapie se vyhýbá všemu, co je nejisté a nebezpečné. S tímto postojem pravděpodobně souvisí stále stoupající obliba farmakoterapie ve všech lékařských oborech, stejně jako zvyšující se užívání syntetických antidepresiv.

Lékaři a psychiatři, kteří zásadně anebo po delší období léčí depresivní pacienty pouze léky, se je snaží "opravit" tak, aby mohli opět úspěšně fungovat ve společnosti. Psychofarmaka by se měla používat pouze jako prostředek k překonání depresivních krizí do doby, než je pacient schopen podstoupit psychoterapii nebo se popřípadě dokáže sám s depresí vyrovnat.

V posledních dvaceti letech se užívalo široké spektrum syntetických antidepresiv, která příznaky rychle odstraňovala. Vědci zkoumající mozek získali za posledních 30 až 40 let důležité poznatky o biochemických procesech, které souvisejí se vznikem depresí, a díky tomu bylo možné vyvinout účinná antidepresiva.

Psychologové, kteří nazírají na neurózy komplexně, připisují zejména depresím důležitou roli při vývoji osobnosti. Deprese stejně jako jiné neurózy a psychosomatická onemocnění jsou "utrpením duše, která nenašla svůj smysl", napsal C. G. Jung. Depresivní lidé by si měli položit otázku, jaký smysl má jejich utrpení, aby se tak přib1ížili k jádru své osobnosti.

Pokud se depresivní symptomy nepotlačují léky,nastává možnost využít depresivního stavu k vývoji osobnosti  a změně frustrující životní situace. Syntetická antidepresiva a jiné terapie aplikované při depresivních stavech jsou tak rozšířené, že depresivní lidé již téměř nemají možnost "zasmušilost" využít k osobním účelům.

Pokud se nenacházíme v krizové situaci a necítíme žádné utrpení, pak budeme jen těžko měnit sami sebe a svůj život. Z tohoto důvodu je nutné najít cestu, aby depresivní člověk mohl konstruktivně pracovat na svém utrpení. Střední cestou by mohlo být užití fytofarmak (rostlinných antidepresiv). Rostlinné léky mají daleko slabší účinky než chemické. Nepůsobí na nás omamně a nepřipravují nás o impuls který je nutný ke změně naší životní situace.

Preparáty z třezalky posilují depresivní jedince psychicky a tělesně tím, že odstraňují letargii. Pokud máme dostatečné množství energie a síly a nemáme pocit, že naše situace je zcela bezvýchodná (euforizující účinky), můžeme se daleko lépe vyrovnat s problémy. Preparáty z třezalky nám pomáhají překonat těžká krizová období života a navíc zvyšují ve stresovém období všeobecnou psychickou a tělesnou výkonnost.

Syntetická antidepresiva nás připravují o jasný pohled na naše problémy a omamují nás tak, že najednou vidíme život velmi pozitivně. Neunavuje nás to, ale otupuje, a tak si nepřejeme na svém životě cokoli měnit. Preparáty z třezalky sice mají obdobné účinky, neboť nás rovněž "udržují v bdělosti" a euforizují nás, ale neovlivňují naše jasné myšlení a schopnost vnímat. Navíc nám tím, že nám dělají naše utrpení snesitelnější, umožňují konfrontovat se s problémy.

Díky posílení psychického a tělesného stavu jsme schopni plnit i namáhavé úkoly a poprat se s každou výzvou.

Zacházení s depresemi

Světová zdravotnická organizace WHO zveřejnila informaci, že deprese patří k nejčastějším nemocem a že počet nemocných bude v budoucnu stoupat.

Nárůst psychických a především psychosomatických onemocnění za poslední desetiletí dokládá, že jsme se svým životem čím dál nespokojenější a že při překonávání všednodennosti nenacházíme oporu a pomoc.

Již dávno jsme ztratili spojení s přírodou. Po tisíciletí byla naším nejsilnějším spojencem proti vnějším problémům.

V minulých stoletích lidé žili v souladu s přírodou a z tohoto spojení čerpali sílu a energii. Zařazení do vyššího řádu dává lidem jistotu a pomáhá jim získat hlubší vhled do celku, takže hledání individuálních cílů se zdá nesmyslné.

Kdo žije rytmem přírody, nepotřebuje vlastní životní cíl, protože pravidelně se střídající roční období ovlivňují naše hledání smyslu a pořádku.

V dřívějších dobách, kdy lidé vnímali nejistotu, strach a pocity jako "démony" a kolektivně je označovali, byli daleko méně vystaveni této zátěži. Přírodní člověk si démony personifikoval a ti se dostávali z podvědomí do vědomí. Tím se lidé uzdravovali. Pokud člověk najde vnitřní rovnováhu, dokáže se lépe vypořádat s každodenními problémy.

V boji proti strachu, zoufalství a depresi hrály důležitou roli přírodní oslavy, při kterých se symbolicky zdolávalo nebezpečí a vše kladné se ctilo. Předkřesťanské, pohanské oslavy, které křesťanství dále tolerovalo a částečně převzalo, většinou souvisejí se změnou ročních období (zimním slunovratem, letním slunovratem, začátkem jara atd.).

Bohužel všechny tyto oslavy ztratily pro dnešního člověka svůj původní význam a nepřinášejí osvobozující a uzdravující prožitky. Poslední dvě století označila všechny magické a rituální činy a představy jako pověry a tím se lidé připravili o osvobozující a euforizující účinek na psychiku.

Po tisíciletí lidé v zimních měsících společně čekali na vracející se slunce a symbolickým okultistickým jednáním se na tuto událost připravovali. Žili s povědomím, že "v měsících s menším slunečním svitem" se vše prožívá psychicky jinak než v létě. Z tohoto důvodu měly oslavy, které byly většinou těsně propojeny s kultem slunce, neskutečně velký a osvobozující význam pro kolektivní psychiku. Lidé i dříve věděli, co to jsou zimní deprese, protože by jinak návrat slunce neoslavovali tak euforicky. Navíc jim bylo známo, že slunce je jejich nejdůležitější životodárnou silou.

V horách, kde v zimních měsících po týdny slunce nesvítilo, oslavovali lidé na ni krále a Hromnice jeho návrat tím, že šplhali na střechy domů, aby jej pozdravili. To, že deprese těsně souvisejí se slunečním svitem, dokazují nejen tradice, ale i nové lékařské studie.

V posledních desetiletích se dokázalo, že sluneční paprsky ovlivňují hladinu serotoninu a melatoninu, tedy látek ovlivňujících depresi. O pozitivním působení slunce na lidskou duši, na její rozpoložení a zdraví se vědělo již dříve. Nejen slunce, ale i barvy slunce - zářivě červená a žlutá se již odpradávna spojovaly s vitalizujícími a povzbuzujícímt silami a užívaly se při léčení depresí.

Červená barva se podle staré tradice i při dnešní terapii pracující s barvami využívá k překonání ospalosti, depresí a strachu. Pomáhá nám získávat sílu a motivaci, když jsme vyčerpaní a deprimovaní.

V zimních měsících, kdy nesvítí slunce, nám pomáhají všechny předměty v barvě ohně a slunce, pokud vyzařují teplo a světlo. Přirozené i umělé světelné zdroje, které světlo a teplo vyzařují, se mohou využívat ke zlepšení nálady.

Léčení depresí třezalkou

Miliony Evropanů trpí depresivními náladami. Postižené jsou většinou ženy mezi dvaceti a šedesáti lety. Vyčerpání, pocity zmaru, viny, méněcennosti a strachu jsou doprovázeny bušením srdce, bolestmi hlavy a poruchami spánku.

Tyto potíže je možné odstranit třezalkovou terapií za dva až čtyři týdny. Lidé trpící depresemi pak lépe zvládají každodenní život a zlepšuje se i jejich pracovní výkonnost.